Nenapadá mě žádné jiné město, kde je možné po sobotní snídani sbalit plavky, deku, slunečník, nasednout do metra a odjet s celou rodinou na mořskou pláž. I to patří ke koloritu Barcelony.
Co je ale opravdu zvláštní, že tyto davy Barceloňanů, na první pohled nijak zvlášť bohatých nebo chudých, se nemusí tísnit na nějakém kousku veřejné pláže vklíněném mezi luxusní soukromé pláže patřící mezinárodním hotelům. Naopak - celý pás atraktivního mořského pobřeží hned v sousedství starého přístavu a středu města má status veřejných pláží, s očividně vyspělou infrastrukturou (od hlídek plavčíků přes sladkovodní sprchy až ke sběru odpadků) s naprosto otevřeným přístupem pro každého.
A jiný postřeh z druhého konce města: uprostřed malebného parku Güell, jakéhosi skanzenu či přesněji parkové plochy soustřeďující Gaudího stavby, s hezkým výhledem na celé město, stojí vila bývalého majitele území a mecenáše, továrníka Güella. Dnes turisté z celého světa, kteří zaplatili tučné vstupné, překvapeně sledují hemžení dětí na školním dvoře této vily. Po smrti majitele vily totiž městská rada rozhodla v tomto objektu umístit jednu z městských základních škol, tedy spíše pro děti z chudších rodin.
Obě skutečnosti na nás působí poněkud nepatřičně.
Kdyby Praha ležela na mořském břehu, pláže by nejspíš do posledního trochu obchodně atraktivního kousku byly rozprodány firmám - většinou ruským, takže za vstup by se platily tisícové částky.
Na Malé Straně máme několik skvostných paláců se zahradami a v jednom z nich sídlí dokonce také škola - jakási PARKLANE (http://www.parklane-is.cz). Nikoliv však škola veřejná, ale exkluzívní americká. Nevím, jestli ji k objektu nějak pomohli komunální politici, ale kontrast k barcelonskému případu je do očí bijící.
Pražský model je zřejmě ideologicky čistší - ve smyslu liberálního kapitalismu, podle něhož nejspolehlivějším motorem pokroku je volná soutěž mezi soukromými subjekty a kde se stát či obec má z pozice hospodáře-vlastníka co nejdůsledněji stáhnout. Příklad Barcelony ale přesvědčení o správnosti této teze nahlodává.
Který z obou modelů správy města byste si vybrali vy?
červenec 2017
Co je ale opravdu zvláštní, že tyto davy Barceloňanů, na první pohled nijak zvlášť bohatých nebo chudých, se nemusí tísnit na nějakém kousku veřejné pláže vklíněném mezi luxusní soukromé pláže patřící mezinárodním hotelům. Naopak - celý pás atraktivního mořského pobřeží hned v sousedství starého přístavu a středu města má status veřejných pláží, s očividně vyspělou infrastrukturou (od hlídek plavčíků přes sladkovodní sprchy až ke sběru odpadků) s naprosto otevřeným přístupem pro každého.
A jiný postřeh z druhého konce města: uprostřed malebného parku Güell, jakéhosi skanzenu či přesněji parkové plochy soustřeďující Gaudího stavby, s hezkým výhledem na celé město, stojí vila bývalého majitele území a mecenáše, továrníka Güella. Dnes turisté z celého světa, kteří zaplatili tučné vstupné, překvapeně sledují hemžení dětí na školním dvoře této vily. Po smrti majitele vily totiž městská rada rozhodla v tomto objektu umístit jednu z městských základních škol, tedy spíše pro děti z chudších rodin.
Obě skutečnosti na nás působí poněkud nepatřičně.
Kdyby Praha ležela na mořském břehu, pláže by nejspíš do posledního trochu obchodně atraktivního kousku byly rozprodány firmám - většinou ruským, takže za vstup by se platily tisícové částky.
Na Malé Straně máme několik skvostných paláců se zahradami a v jednom z nich sídlí dokonce také škola - jakási PARKLANE (http://www.parklane-is.cz). Nikoliv však škola veřejná, ale exkluzívní americká. Nevím, jestli ji k objektu nějak pomohli komunální politici, ale kontrast k barcelonskému případu je do očí bijící.
Pražský model je zřejmě ideologicky čistší - ve smyslu liberálního kapitalismu, podle něhož nejspolehlivějším motorem pokroku je volná soutěž mezi soukromými subjekty a kde se stát či obec má z pozice hospodáře-vlastníka co nejdůsledněji stáhnout. Příklad Barcelony ale přesvědčení o správnosti této teze nahlodává.
Který z obou modelů správy města byste si vybrali vy?
červenec 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat