První, co mě zaujalo a přímo ohromilo, když jsme katedrálu Sagrada Familia spatřili před sebou, byla obrovitost a rozmanitost hmoty.
Jako když vás najednou postaví před odpalovací rampu vesmírných raket, jako když se plavíte na malé lodi a podél vás se majestátně sune zaoceánský parník či nějaká velryba a vy zblízka vnímáte povrch tohoto tělesa. Tak se sune pohled smrtelníka od špiček věží, tak neskutečně vysoko nad střechami okolních domů, a klouzá a ztrácí se v kamenných záhybech stavby, jejíž rytmus je důsledně horizontální.
Je to neskutečné, vymykající se z očekávané skutečnosti, přesahující ji --- tedy vpravdě transcendentální.
Jistě jako každý jsem se už mnoho let setkával se zmínkami o Gaudího katedrále v Barceloně. Dlouho jsem se domníval, že pozoruhodnost Gaudího katedrály spočívá v chaotičnosti, hravosti, která popírá tradiční řád… Do jisté míry to platí o jiných Gaudího dílech, o katedrále však rozhodně ne!
Velikost Gaudího jako věřícího křesťana i jako umělce lze právě vidět v jeho přístupu k ukázněnému řádu a svobodě rozmanitostí. Jeho pojetí vztahu těchto dvou principů, zdánlivě protikladných, je velmi blízké zvěřinovskému heslu „nejen, ale i“. Jinými slovy: jedním z mnoha tajemství, jimiž katedrála zní, je to, že pravdivá krása Boží vzniká právě z komplementarity obou těchto principů.
To se projevuje v mnoha rovinách, chci se však věnovat nejprve věžím. Moje zkreslená představa chaotičnosti stavby totiž vyplývá ze skutečnosti, pro leckoho překvapivé, že katedrála se pořád staví a je stále ještě notně vzdálená Gaudího představě! Podle jeho koncepce má vzniknout dokonce 18 věží v promyšleném systému – 12 věží věnovaných apoštolům po 3 stranách, 4 věží věnovaných evangelistům, věži Panny Marie a nejvyšší věži Ježíšově (vysoké 175 m). V současné době stojí pouze 8 z apoštolských věží. Celá stavba, která stále pokračuje a o níž svědčí mj. ramena tří jeřábů nad stavbou, má být dokončena v roce 2026, kdy uplyne 100 let od smrti Antonia Gaudího.
Stejně překvapující je zjištění, že i interiér i vnější výzdoba katedrály podléhá pevnému řádu, pravda umně překrytému tvaroslovím moderního umění. Celý interiér je podřízen dojmu lesa s exoticky vysokými kmeny. Pohled návštěvníka, stoupající po sloupech, skutečně mizí jakoby v korunách stromů, kterými probleskuje světlo v různých barvách.
Pokud jde o sochařskou výzdobu katedrály, strhující je zejména západní portál zobrazující pašijový příběh. Strohost zobrazovaných rysů a postav působí tak, že vás zavalí tíseň a začínáte přerývaně dýchat, jako kdyby se celý příběh odehrával před vašima očima. Tu strohost zvýrazňuje odpolední španělské slunce, které přidává kontrast mezi osvětlenými a neosvětlenými plochami.
Antonio Gaudí, který vtiskl své jméno do mnoha architektonických počinů ve městě (napadá mě paralela: co znamenal Michelangelo a Bernini pro Řím, to znamenal Gaudí pro Barcelonu), se samozřejmě věnoval i světským námětům – vilám, městským domům, sídlištním celkům, parkovým úpravám, městskému mobiliáři… Katedrála Svaté rodiny byla ale jeho největším, životním dílem (začal na projektu pracovat ve věku 31 let a věnoval se mu až do smrti.
Při vědomí důležitosti tohoto projektu v jeho životě lze přemýšlet o pozoruhodném protikladu mezi bohatstvím jeho invence, hýřivou hravostí, odvahou překonávat zažité konvence na jedné straně a skromností jeho osobního života na straně druhé. Tento protiklad mě zaujal zejména při prohlídce Gaudího domu v parku Güell.
Tento kontrast lze také vyjádřit jako vztah hravosti a vážnosti křesťanské víry. Když o tom tak přemýšlím, a v tomto ohledu neopakovatelný byl zejména zážitek nedělní mše svaté v katedrále, opět si uvědomuji, že oba tyto principy nejsou v protikladu. Na paměti mi vytanula slova Václava Bendy o tom, že princip hry není zlehčováním Božího díla, ale naopak podstatným rysem lidského života.
Katedrála Svaté rodiny je až bláznovsky vážně pojatá a jedinečná ambice, oživit a aktualizovat v moderní době a prostředky moderního umění koncepci středověkých katedrál: vytvořit obraz stvořeného světa jako Božího díla v jeho univerzálnosti, v jeho rozmanitosti i jednotě; vytvořit obrovskou knihu, v níž lze neustále číst, objevovat, o níž je nestále možno přemýšlet a která vede k poznání Boha, jeho stvoření i mého místa v něm.
V Barceloně mě poprvé – nebo alespoň nejsilněji – napadlo, jak vzrušující a úchvatné může být povolání architekta.
srpen 2017
Jako když vás najednou postaví před odpalovací rampu vesmírných raket, jako když se plavíte na malé lodi a podél vás se majestátně sune zaoceánský parník či nějaká velryba a vy zblízka vnímáte povrch tohoto tělesa. Tak se sune pohled smrtelníka od špiček věží, tak neskutečně vysoko nad střechami okolních domů, a klouzá a ztrácí se v kamenných záhybech stavby, jejíž rytmus je důsledně horizontální.
Je to neskutečné, vymykající se z očekávané skutečnosti, přesahující ji --- tedy vpravdě transcendentální.
Jistě jako každý jsem se už mnoho let setkával se zmínkami o Gaudího katedrále v Barceloně. Dlouho jsem se domníval, že pozoruhodnost Gaudího katedrály spočívá v chaotičnosti, hravosti, která popírá tradiční řád… Do jisté míry to platí o jiných Gaudího dílech, o katedrále však rozhodně ne!
Velikost Gaudího jako věřícího křesťana i jako umělce lze právě vidět v jeho přístupu k ukázněnému řádu a svobodě rozmanitostí. Jeho pojetí vztahu těchto dvou principů, zdánlivě protikladných, je velmi blízké zvěřinovskému heslu „nejen, ale i“. Jinými slovy: jedním z mnoha tajemství, jimiž katedrála zní, je to, že pravdivá krása Boží vzniká právě z komplementarity obou těchto principů.
To se projevuje v mnoha rovinách, chci se však věnovat nejprve věžím. Moje zkreslená představa chaotičnosti stavby totiž vyplývá ze skutečnosti, pro leckoho překvapivé, že katedrála se pořád staví a je stále ještě notně vzdálená Gaudího představě! Podle jeho koncepce má vzniknout dokonce 18 věží v promyšleném systému – 12 věží věnovaných apoštolům po 3 stranách, 4 věží věnovaných evangelistům, věži Panny Marie a nejvyšší věži Ježíšově (vysoké 175 m). V současné době stojí pouze 8 z apoštolských věží. Celá stavba, která stále pokračuje a o níž svědčí mj. ramena tří jeřábů nad stavbou, má být dokončena v roce 2026, kdy uplyne 100 let od smrti Antonia Gaudího.
Stejně překvapující je zjištění, že i interiér i vnější výzdoba katedrály podléhá pevnému řádu, pravda umně překrytému tvaroslovím moderního umění. Celý interiér je podřízen dojmu lesa s exoticky vysokými kmeny. Pohled návštěvníka, stoupající po sloupech, skutečně mizí jakoby v korunách stromů, kterými probleskuje světlo v různých barvách.
Pokud jde o sochařskou výzdobu katedrály, strhující je zejména západní portál zobrazující pašijový příběh. Strohost zobrazovaných rysů a postav působí tak, že vás zavalí tíseň a začínáte přerývaně dýchat, jako kdyby se celý příběh odehrával před vašima očima. Tu strohost zvýrazňuje odpolední španělské slunce, které přidává kontrast mezi osvětlenými a neosvětlenými plochami.
Antonio Gaudí, který vtiskl své jméno do mnoha architektonických počinů ve městě (napadá mě paralela: co znamenal Michelangelo a Bernini pro Řím, to znamenal Gaudí pro Barcelonu), se samozřejmě věnoval i světským námětům – vilám, městským domům, sídlištním celkům, parkovým úpravám, městskému mobiliáři… Katedrála Svaté rodiny byla ale jeho největším, životním dílem (začal na projektu pracovat ve věku 31 let a věnoval se mu až do smrti.
Při vědomí důležitosti tohoto projektu v jeho životě lze přemýšlet o pozoruhodném protikladu mezi bohatstvím jeho invence, hýřivou hravostí, odvahou překonávat zažité konvence na jedné straně a skromností jeho osobního života na straně druhé. Tento protiklad mě zaujal zejména při prohlídce Gaudího domu v parku Güell.
Tento kontrast lze také vyjádřit jako vztah hravosti a vážnosti křesťanské víry. Když o tom tak přemýšlím, a v tomto ohledu neopakovatelný byl zejména zážitek nedělní mše svaté v katedrále, opět si uvědomuji, že oba tyto principy nejsou v protikladu. Na paměti mi vytanula slova Václava Bendy o tom, že princip hry není zlehčováním Božího díla, ale naopak podstatným rysem lidského života.
Katedrála Svaté rodiny je až bláznovsky vážně pojatá a jedinečná ambice, oživit a aktualizovat v moderní době a prostředky moderního umění koncepci středověkých katedrál: vytvořit obraz stvořeného světa jako Božího díla v jeho univerzálnosti, v jeho rozmanitosti i jednotě; vytvořit obrovskou knihu, v níž lze neustále číst, objevovat, o níž je nestále možno přemýšlet a která vede k poznání Boha, jeho stvoření i mého místa v něm.
V Barceloně mě poprvé – nebo alespoň nejsilněji – napadlo, jak vzrušující a úchvatné může být povolání architekta.
srpen 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat