Ondráček odstoupil. Tak co tam máme dál?

…praví jedna z oblíbených hlášek fejsbuku posledních dní. Odpovědí na tuto otázku se vyrojilo hned několik, probuzenému zájmu občanské společnosti ale uniká jedna podle mého názoru důležitá záležitost.

Na konci února, před odletem na setkání evropských premiérů do Bruselu, zkritizoval Andrej Babiš dosavadní systém volby předsedy Evropské komise (EK) a vyjádřil cíl tento systém změnit.

Aby vynikla závažnost tohoto kroku, je třeba nejprve několika vysvětlení. Funkci předsedy EK, kterou v současnosti zastává bývalý dlouholetý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, lze přirovnat k funkci předsedy evropské vlády. Členové této vlády, Evropské komise, se nehonosí titulem ministrů, ale komisařů. Významnější nepřesností uvedeného přirovnání je fakt, že tato evropská vláda je vázána odpovědností nejen vůči parlamentu (ano, jde o ten Evropský parlament, kam si za Českou republiku volíme jednou za 5 let 21 poslanců), ale zároveň vůči vládám jednotlivých členských zemí EU. Tato dvojí odpovědnost vysvětluje značnou složitost evropských politických procesů a mechanismů.

 Jedním z relativně jednoduchých mechanismů je volba předsedy EK. V roce 2014, při posledních celoevropských volbách do EP, bylo totiž ustáleno, že podobně, jako při ustavování vlád a jejich předsedů v členských zemích mají hlavní slovo jejich parlamenty, při volbě předsedy EK přísluší hlavní slovo Evropskému parlamentu. Logickým důsledkem je tzv. praxe „špičkových kandidátů“ – tj.  kandidáty na předsedy EK jsou ti, kteří v evropských volbách vedou kandidátky, a kromě toho na pozici předsedy EK získá nárok ten klub, který získá napříč členskými zeměmi nejvíce poslanců. A tak Claude-Jean Juncker se do čela EK dostal jako kandidát klubu Evropské lidové strany, jež se stala vítězem voleb roku 2014.

Proti této praxi tedy Andrej Babiš vystoupil. Je toho názoru, že osoba předsedy EK by namísto toho měla vzejít z jednání zástupců členských zemí EU – tedy premiérů či prezidentů.

Je to podobné, jako kdyby o osobě premiéra české vlády neměly rozhodovat parlamentní volby a výsledky jednotlivých stran, ale dohoda krajských hejtmanů.

Pozor, již slyším hlasy, které volají: to je nekorektní přirovnání! Je nesporné, že Česká republika zakládá svou legitimitu nikoliv na dohodě krajů či obcí, ale na vůli českého politického národa. Ale EU? Existuje nebo má existovat něco takového, jako evropský politický národ?

Nepopírám, že spor mezi dvěma různými odpověďmi na tuto otázku je sporem mezi dvěma odlišnými koncepcemi evropské integrace po celou dobu jejího trvání.

Má-li Evropská unie zakládat svou legitimitu na dohodě suverénních států, je pochopitelné, že hlavní slovo mají mít zástupci vlád členských zemí. Na druhé straně – samotné ustavení a provoz evropského parlamentu, jakož i dalších evropských institucí, je naopak zákonitým projevem snah, které si od evropské integrace slibují více; jde současně o naplnění veledůležité demokratické zásady, že každému výkonnému úřadu přísluší kontrola v podobě přímo volených zástupců.

O významu Babišova zmíněného tiskového prohlášení svědčí, že během několika hodin na něj reagoval předseda nejsilnějšího klubu v Evropském parlamentu, poslanec Manfred Weber. Hájil v něm dosavadní praxi právě s poukazem na demokratičnost takového postupu: lidé, tedy voliči, mají přece právo vědět, kdo se uchází o tuto funkci, a mají mít také právo svým hlasem tuto volbu ovlivnit. Naznačil, že přijetí Babišova návrhu by znamenalo návrat k zákulisnímu netransparentnímu jednání – a já dodávám: tedy ke stylu politiky, s nímž přece máme negativní zkušenosti i u nás doma.

Z českého pohledu zaslouží Babišův návrh pozornost rovněž tím, že představuje novou etapu ve vztahu naší vrcholné politické reprezentace k EU.

Dosavadní etapu lze označit jako „pozici mrtvého brouka“  - v důležitých celoevropských tématech bylo velmi složité získat jakýkoliv jasný český postoj; nejvyšší ústavní činitelé si notovali ve více méně ostentativním přezírání evropských témat.

Babišův krok se zdá být sice aktivním, ale ve své podstatě mnohem nebezpečnějším vykročením z tohoto stavu. Aktivnějším proto, že v očekávání dalších voleb do Evropského parlamentu v příštím roce se mechanismus volby předsedy EK stává skutečným celoevropským tématem. A nebezpečnějším proto, že by se k podpoře tohoto návrhu mohla sjednotit poměrně široká fronta politiků z různých zemí – ať již přímí odpůrci evropské integrace, nepřátelé samotné existence Evropského parlamentu, představitelé malých zemí, představitelé z celoevropského hlediska slabších politických stran, nebo protivníci myšlenky demokratické a transparentní politiky na všech úrovních.

Jestliže tedy na nedávných demonstracích v českých městech vlály i vlajky Evropské unie a značná část naší veřejnosti si uvědomuje důležitost české politiky vůči EU, měla by se i tato Babišova iniciativa stát předmětem veřejné diskuse.

Hynek Krátký, 12.3.2018