Škola 21. století, CLIL a postavení češtiny

Čas, věnovaný školnímu vyučování, je ohraničený. Nemám tím na mysli jen pracovní dobu učitelů, předepsané hodinové dotace jednotlivých předmětů a úhrn vyučovací doby během školního roku. Stejně tak je ohraničená kapacita mozků dětí, doba, po kterou jsou schopny udržet koncentraci, pozornost, doba, kterou mohou trávit učením – ve škole či doma.

Škodlivá a mylná (bohužel ale častá) je představa, že tuto kapacitu můžeme neustále nafukovat. Vždyť nepomáhá ani využití moderních metod vyučování. Již dnes je veřejným tajemstvím, že se na českých školách ve skutečnosti neučí během školního roku zdaleka vše, co učebnice a kurikula – v základní, povinné části - obsahují. Nejsou výjimkou případy, kdy učitel stihne během roku probrat jen 60% toho, co by měl podle rámcového programu, ale i školního vzdělávacího programu a učebnice, kterou žáci dostanou, probrat.

Tento trend se navíc rok od roku pomalu, ale jistě prohlubuje, protože v českém školském systému neexistuje mechanismus, který by toto kontroloval nebo alespoň sledoval. A absurditu situace doplňuje čas od času návrh, zavést do škol další, zaručeně „moderní“ předmět – naposledy se tak diskutovalo o zavedení předmětu programování již od prvních tříd.

Nebráním se diskusím o inovaci vzdělávacího obsahu. Při každém takovém návrhu na doplnění by ale měl jeho autor zároveň navrhnout, co by se z dosavadního kurikula mělo vypustit. Nabízí se srovnání s parlamentní diskusí o státním rozpočtu – při projednávání rozpočtu je vždy mnoho návrhů na rozšíření výdajů; odpovědné jsou však jen takové návrhy, které si všímají omezených zdrojů.

Pokud sledujeme podobné návrhy ve školství v posledních letech, nejčastěji se týkají cizích jazyků. Protože jsou tyto návrhy voličsky vděčné, bývají bez velkých diskusí přijímány.

Ale realizace těchto návrhů (angličtina již od první třídy atd.) za uplynulá léta zmenšila ve školních učebních plánech prostor, věnovaný dříve matematice, dějepisu a jiným předmětům. To se nemohlo neprojevit např. ve slabších výsledcích českých žáků v mezinárodních srovnáních. Budiž, tento trend možná odpovídá tomu, co většina společnosti považuje ve vzdělání 21. století z dlouhodobého hlediska za nejdůležitější.

V tomto vývoji však chci upozornit na jeden nepříliš diskutovaný rys.

Dochází k zajímavému paradoxu: naše doba, která se ohání při všech příležitostech kvalitou, přitom v jazykové výuce dává před kvalitou přednost kvantitě. Dnešní žáci se oproti dřívějším generacím umějí zeptat na cestu a bavit se s vrstevníky o svých koníčcích ve třech jazycích. Ano, kvantita roste. Kolik lidí si však všimlo, že dovednosti dnešních žáků v mateřském jazyce – tj. kvalita - klesají? Dnešní maturanti dělají běžně hrubé pravopisné chyby. Co je však ještě vážnější – mají problémy s vyjádřením svých myšlenek, jejich úvahy jsou plné logických chyb, nepřesností, nejasností. Mnohdy při opravování žákovských prací cítím, že kdesi vzadu je schovaná zajímavá a dobrá myšlenka, ale je zmrzačena jazykovou neobratností…. Z diskusí se žáky přitom vyplývá, že problémy se slovní zásobou, gramatikou, pravopisem mají ve všech jazycích.

Toto zjištění mi nahání hrůzu – my učitelé komunikace (záměrně neříkám českého jazyka) jsme tedy podle všeho odpovědni za to, že žáci nedostávají tu jazykovou výbavu, která je podmínkou jejich dalšího vzdělávání, dalšího rozvoje jejich myšlení – tj. která by jim umožnila přesně formulovat složité myšlenky, dobře rozumět logickým vazbám v projevech písemných (vysokoškolská skripta, ale i třeba technické manuály) či v mluvených (vysokoškolské přednášky, politické projevy, debaty atd.), která by jim umožnila pochopit a vychutnat jemné nuance v díle Shakespeara, odhalit skrytou manipulaci a rozplést řetěz polopravd... To považuji za mnohem vážnější věc, než to, že žáci míchají ve svém vyjadřování několik jazyků dohromady. To je rezignace na jednu ze základních úloh, kterou jazyk odpradávna měl.

A proto mám také vážné výhrady k nápadu vyučovat předměty v cizím jazyce (tzv. Integrovaná výuka předmětu a cizího jazyka – CLIL). Na první pohled to zní lákavě, ale jakmile začneme uvažovat o praktickém uplatnění, narazíme na problémy.

Považuji za nereálné zavádět takové vyučování jako přídavek – např. ke dvěma hodinám fyziky týdně přidat další 2 hodiny fyziky v cizím jazyce. Pochybuji, zda to učitelé i žáci snesou.

Reálným řešením (podle mých zkušeností ze soukromých škol zatím nejčastějším) je zcela zrušit – v některých ročnících nebo v celém stupni – výuku odborného předmětu v češtině.

Je ale třeba otevřeně pojmenovat logický důsledek takového řešení: je to významný krok k odnárodňování, k postavení češtiny jako méněcenného jazyka. Schopnost češtiny plnit funkce v odborném vyjadřování (tj. nejen pomocí terminologie, ale i např. pomocí tvarosloví, syntaxe) je výdobytek, o nějž se snažily generace obrozenců a v jehož dosažení viděly právem vyrovnání se s ostatními jazyky, podmínku národní emancipace a dalšího rozvoje národa v moderní době.

Pokud chtějí odpovědní lidé toto vše tímto rozhodnutím odmítnout, ať to otevřeně přiznají. Pojďme pak otevřeně diskutovat o tom, zdali kategorie národa již není přežilá – alespoň v případě české společnosti. Jinými slovy: obnovme diskusi o Schauerových otázkách z konce 19. století – má cenu vynakládat síly malého národa na rozvoj vlastní kultury, není efektivnější spojit síly s velkými národy na rozvoji jejich národní kultury?

Školy, které se vydávají touto cestou, navíc narážejí na další – viditelnější a pragmatičtější – problém. Zjišťují, že žáci jsou z odborného obsahu předmětu schopni vstřebat podstatně méně, než kdyby absolvovali předmět ve svém mateřském jazyce. Vysvětlení je přitom snadné: velká část času a energie během studia předmětu musí být vynaložena na překonávání jazykové bariéry. Opět, tuto bariéru nevidím jen v rovině lexikální (znalost odborné terminologie), ale i v rovinách ostatních jazykových prostředků. Je nabíledni, že v nemateřském jazyce je pro žáky mnohem obtížnější vnímat a aktivně tvořit složité jazykové konstrukce, nutné k přesnému vyjádření složitých jevů a vztahů v daném předmětu – a to omezuje jejich možnosti jít do hloubky odborného poznání.

Kompromis mezi oběma řešeními (např. 1 hodina v mateřském jazyce, 1 hodina v cizím) neuspokojí nikoho a naráží i na jiné praktické problémy (koncepce předmětů se často může v anglických, německých a českých školách lišit, vzniká nutnost používat několik různých učebnic současně atd.).

Moje úvaha se zdá směřovat spíše k ředitelům škol nebo ještě výše, lidem odpovědným za organizaci vzdělávání obecně. Mířím však i na učitele češtiny: mám pocit, že se v naší společnosti ztrácí vědomí, v čem spočívá nenahraditelná úloha mateřského a národního jazyka pro život jednotlivce. Tato absence myslím naznačuje náš největší úkol – nejen na tuto úlohu upozorňovat v odborných diskusích mezi školskými odborníky, ale toto vědomí vštěpovat i našim žákům a jejich prostřednictvím veřejnosti.

Z toho vyplývá nedostatečnost mnohde převažujícího pojetí výuky češtiny na středních školách (nebo na vyšším stupni víceletých gymnázií), soustředěného na literární výchovu. Ve světle otázek, jimiž jsem se zabýval, a učiněných závěrů vyniká nutnost přenést těžiště výuky i na středních školách na složku jazykovou a komunikační. Vidím v tom cestu k obhajobě místa češtiny ve všech jejích funkcích. Jinak – jak mě občas pesimisticky napadá – nás čeká návrat do jungmannovských dob.


léto 2016

Barcelona – město Antonia Gaudího

První, co mě zaujalo a přímo ohromilo, když jsme katedrálu Sagrada Familia spatřili před sebou, byla obrovitost a rozmanitost hmoty. 

Jako když vás najednou postaví před odpalovací rampu vesmírných raket, jako když se plavíte na malé lodi a podél vás se majestátně sune zaoceánský parník či nějaká velryba a vy zblízka vnímáte povrch tohoto tělesa. Tak se sune pohled smrtelníka od špiček věží, tak neskutečně vysoko nad střechami okolních domů, a klouzá a ztrácí se v kamenných záhybech stavby, jejíž rytmus je důsledně horizontální. 

Je to neskutečné, vymykající se z očekávané skutečnosti, přesahující ji --- tedy vpravdě transcendentální.

Jistě jako každý jsem se už mnoho let setkával se zmínkami o Gaudího katedrále v Barceloně. Dlouho jsem se domníval, že pozoruhodnost Gaudího katedrály spočívá v chaotičnosti, hravosti, která popírá tradiční řád… Do jisté míry to platí o jiných Gaudího dílech, o katedrále však rozhodně ne! 

Velikost Gaudího jako věřícího křesťana i jako umělce lze právě vidět v jeho přístupu k ukázněnému řádu a svobodě rozmanitostí. Jeho pojetí vztahu těchto dvou principů, zdánlivě protikladných, je velmi blízké zvěřinovskému heslu „nejen, ale i“. Jinými slovy: jedním z mnoha tajemství, jimiž katedrála zní, je to, že pravdivá krása Boží vzniká právě z komplementarity obou těchto principů.

To se projevuje v mnoha rovinách, chci se však věnovat nejprve věžím. Moje zkreslená představa chaotičnosti stavby totiž vyplývá ze skutečnosti, pro leckoho překvapivé, že katedrála se pořád staví a je stále ještě notně vzdálená Gaudího představě! Podle jeho koncepce má vzniknout dokonce 18 věží v promyšleném systému – 12 věží věnovaných apoštolům po 3 stranách, 4 věží věnovaných evangelistům, věži Panny Marie a nejvyšší věži Ježíšově (vysoké 175 m). V současné době stojí pouze 8 z apoštolských věží. Celá stavba, která stále pokračuje a o níž svědčí mj. ramena tří jeřábů nad stavbou, má být dokončena v roce 2026, kdy uplyne 100 let od smrti Antonia Gaudího.

Stejně překvapující je zjištění, že i interiér i vnější výzdoba katedrály podléhá pevnému řádu, pravda umně překrytému tvaroslovím moderního umění. Celý interiér je podřízen dojmu lesa s exoticky vysokými kmeny. Pohled návštěvníka, stoupající po sloupech, skutečně mizí jakoby v korunách stromů, kterými probleskuje světlo v různých barvách.

Pokud jde o sochařskou výzdobu katedrály, strhující je zejména západní portál zobrazující pašijový příběh. Strohost zobrazovaných rysů a postav působí tak, že vás zavalí tíseň a začínáte přerývaně dýchat, jako kdyby se celý příběh odehrával před vašima očima. Tu strohost zvýrazňuje odpolední španělské slunce, které přidává kontrast mezi osvětlenými a neosvětlenými plochami. 

Antonio Gaudí, který vtiskl své jméno do mnoha architektonických počinů ve městě (napadá mě paralela: co znamenal Michelangelo a Bernini pro Řím, to znamenal Gaudí pro Barcelonu), se samozřejmě věnoval i světským námětům – vilám, městským domům, sídlištním celkům, parkovým úpravám, městskému mobiliáři… Katedrála Svaté rodiny byla ale jeho největším, životním dílem (začal na projektu pracovat ve věku 31 let a věnoval se mu až do smrti. 

Při vědomí důležitosti tohoto projektu v jeho životě lze přemýšlet o pozoruhodném protikladu mezi bohatstvím jeho invence, hýřivou hravostí, odvahou překonávat zažité konvence na jedné straně a skromností jeho osobního života na straně druhé. Tento protiklad mě zaujal zejména při prohlídce Gaudího domu v parku Güell. 

Tento kontrast lze také vyjádřit jako vztah hravosti a vážnosti křesťanské víry. Když o tom tak přemýšlím, a v tomto ohledu neopakovatelný byl zejména zážitek nedělní mše svaté v katedrále, opět si uvědomuji, že oba tyto principy nejsou v protikladu. Na paměti mi vytanula slova Václava Bendy o tom, že princip hry není zlehčováním Božího díla, ale naopak podstatným rysem lidského života. 

Katedrála Svaté rodiny je až bláznovsky vážně pojatá a jedinečná ambice, oživit a aktualizovat v moderní době a prostředky moderního umění koncepci středověkých katedrál: vytvořit obraz stvořeného světa jako Božího díla v jeho univerzálnosti, v jeho rozmanitosti i jednotě; vytvořit obrovskou knihu, v níž lze neustále číst, objevovat, o níž je nestále možno přemýšlet a která vede k poznání Boha, jeho stvoření i mého místa v něm.


V Barceloně mě poprvé – nebo alespoň nejsilněji – napadlo, jak vzrušující a úchvatné může být povolání architekta.



srpen 2017

Soukromé a veřejné - další postřeh z Barcelony

Nenapadá mě žádné jiné město, kde je možné po sobotní snídani sbalit plavky, deku, slunečník, nasednout do metra a odjet s celou rodinou na mořskou pláž. I to patří ke koloritu Barcelony.

Co je ale opravdu zvláštní, že tyto davy Barceloňanů, na první pohled nijak zvlášť bohatých nebo chudých, se nemusí tísnit na nějakém kousku veřejné pláže vklíněném mezi luxusní soukromé pláže patřící mezinárodním hotelům. Naopak - celý pás atraktivního mořského pobřeží hned v sousedství starého přístavu a středu města má status veřejných pláží, s očividně vyspělou infrastrukturou (od hlídek plavčíků přes sladkovodní sprchy až ke sběru odpadků) s naprosto otevřeným přístupem pro každého.

A jiný postřeh z druhého konce města: uprostřed malebného parku Güell, jakéhosi skanzenu či přesněji parkové plochy soustřeďující Gaudího stavby, s hezkým výhledem na celé město, stojí vila bývalého majitele území a mecenáše, továrníka Güella. Dnes turisté z celého světa, kteří zaplatili tučné vstupné, překvapeně sledují hemžení dětí na školním dvoře této vily. Po smrti majitele vily totiž městská rada rozhodla v tomto objektu umístit jednu z městských základních škol, tedy spíše pro děti z chudších rodin.

Obě skutečnosti na nás působí poněkud nepatřičně.

Kdyby Praha ležela na mořském břehu, pláže by nejspíš do posledního trochu obchodně atraktivního kousku byly rozprodány firmám - většinou ruským, takže za vstup by se platily tisícové částky.

Na Malé Straně máme několik skvostných paláců se zahradami a v jednom z nich sídlí dokonce také škola - jakási PARKLANE (http://www.parklane-is.cz). Nikoliv však škola veřejná, ale exkluzívní americká. Nevím, jestli ji k objektu nějak pomohli komunální politici, ale kontrast k barcelonskému případu je do očí bijící.

Pražský model je zřejmě ideologicky čistší - ve smyslu liberálního kapitalismu, podle něhož nejspolehlivějším motorem pokroku je volná soutěž mezi soukromými subjekty a kde se stát či obec má z pozice hospodáře-vlastníka co nejdůsledněji stáhnout. Příklad Barcelony ale přesvědčení o správnosti této teze nahlodává.

Který z obou modelů správy města byste si vybrali vy?



červenec 2017

Postřehy z Barcelony

Jeden bláznivý nápad: na Václaváku by se jednoho rána zčistajasna objevila kovová deska, na níž by pražská rada s hrdostí počítala, kolik uprchlíků z jiných zemí a kontinentů přijala (tohle číslo by svítilo a průběžně se aktualizovalo), a hrdě označovala Prahu jako město uprchlíků.

Bizarní představa, co? Pokud by během okamžiku takovou desku někdo nerozmlátil, neposprejoval nebo jinak nezničil, bylo by logickým následkem odvolání a politická smrt všech zainteresovaných.

A teď si představte, že na něco takového narazíte - ano, i dnes, v roce 2017 - na nábřežní promenádě v Barceloně, kudy prochází denně desetitisíce lidí.

Divné, co? Přitom ti Katalánci jsou ve srovnání s námi Čechy tak pobožní, moderním liberálním názorům o svobodě člověka tak vzdálení - jak je vidět z jejich jiného šíleného nápadu: nějakého Gaudího napadlo v tom samém městě postavit moderní katedrálu Svaté rodiny...

Skoro by člověk řekl, že obě tyhle ptákoviny spolu souvisejí.

Inu, co chcete, to je ta divná EU.




Psáno na facebook, červenec 2017

Naše odpovědnost za Evropu

Při pohledu na českou společnost se může zdát, že v ní ve vztahu k Evropské unii dominují
dva názorové proudy: jednak euroskeptici se svým zásadně negativním postojem, jednak
rezervovaná většina, jejíž vztah k evropské integraci je určován mírou okamžitého prospěchu
našeho státu bez ohledu na celkový prospěch unie.

Při příležitosti výročí sametové revoluce 1989, za jejíž významný důsledek členství ČR v Evropské unii považujeme, chceme tímto prohlášením dát najevo, že v české společnosti existuje i jiný proud, k němuž se hlásíme.

1. Jsme si vědomi dlouhodobých hodnot myšlenky evropské integrace, která po staletích ukončila spirálu konfliktů a čím dál ničivějších válek mezi evropskými národy;
2. vyjadřujeme vděčnost německým, francouzským, italským a dalším evropským politikům, kteří se mnohdy za cenu velkého osobního rizika nebáli projekt evropské integrace prosazovat a uskutečňovat;
3. jsme hrdi na skutečnost, že členem Evropské unie se před 12 lety mohla stát i Česká republika;
4. v členství České republiky v Evropské unii vidíme jedinečnou možnost, jak dlouhodobě zajistit mír, bezpečnost, demokracii a prosperitu v naší zemi; 
5. tento aspekt českého členství považujeme za mnohem důležitější, než záležitosti spojené s dotacemi a platbami či s jednotlivými opatřeními Evropské unie;
6. z výše uvedených důvodů si ceníme těch zástupců České republiky v orgánech Evropské unie, kteří při svém jednání přijímají odpovědnost nejen za Českou republiku, ale i za Evropskou unii jako celek.

Uvědomujeme si, že myšlenka evropské integrace zažívá v současných měsících jistý pokles
popularity. Uvědomujeme si však zároveň, že je příliš cenná a univerzální na to, aby její
hodnota podléhala vlivu momentálních politických krizí. Budeme hrdi, jestliže čeští politici
k překonání těchto krizí přispějí a budou se na budoucím rozvoji evropské integrace aktivně
podílet.

říjen-listopad 2016

(shromážděno 96 podpisů - poté odesláno předsedovi Evropské komise, prezidentovi Francie, ministerské předsedkyni Německa, předsedům obou komor Parlamentu ČR, předsedovi vlády ČR, všem poslancům Evropského parlamentu za Českou republiku - s výjimkou komunistů)

Ondráček odstoupil. Tak co tam máme dál?

…praví jedna z oblíbených hlášek fejsbuku posledních dní. Odpovědí na tuto otázku se vyrojilo hned několik, probuzenému zájmu občanské společnosti ale uniká jedna podle mého názoru důležitá záležitost.

Na konci února, před odletem na setkání evropských premiérů do Bruselu, zkritizoval Andrej Babiš dosavadní systém volby předsedy Evropské komise (EK) a vyjádřil cíl tento systém změnit.

Aby vynikla závažnost tohoto kroku, je třeba nejprve několika vysvětlení. Funkci předsedy EK, kterou v současnosti zastává bývalý dlouholetý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, lze přirovnat k funkci předsedy evropské vlády. Členové této vlády, Evropské komise, se nehonosí titulem ministrů, ale komisařů. Významnější nepřesností uvedeného přirovnání je fakt, že tato evropská vláda je vázána odpovědností nejen vůči parlamentu (ano, jde o ten Evropský parlament, kam si za Českou republiku volíme jednou za 5 let 21 poslanců), ale zároveň vůči vládám jednotlivých členských zemí EU. Tato dvojí odpovědnost vysvětluje značnou složitost evropských politických procesů a mechanismů.

 Jedním z relativně jednoduchých mechanismů je volba předsedy EK. V roce 2014, při posledních celoevropských volbách do EP, bylo totiž ustáleno, že podobně, jako při ustavování vlád a jejich předsedů v členských zemích mají hlavní slovo jejich parlamenty, při volbě předsedy EK přísluší hlavní slovo Evropskému parlamentu. Logickým důsledkem je tzv. praxe „špičkových kandidátů“ – tj.  kandidáty na předsedy EK jsou ti, kteří v evropských volbách vedou kandidátky, a kromě toho na pozici předsedy EK získá nárok ten klub, který získá napříč členskými zeměmi nejvíce poslanců. A tak Claude-Jean Juncker se do čela EK dostal jako kandidát klubu Evropské lidové strany, jež se stala vítězem voleb roku 2014.

Proti této praxi tedy Andrej Babiš vystoupil. Je toho názoru, že osoba předsedy EK by namísto toho měla vzejít z jednání zástupců členských zemí EU – tedy premiérů či prezidentů.

Je to podobné, jako kdyby o osobě premiéra české vlády neměly rozhodovat parlamentní volby a výsledky jednotlivých stran, ale dohoda krajských hejtmanů.

Pozor, již slyším hlasy, které volají: to je nekorektní přirovnání! Je nesporné, že Česká republika zakládá svou legitimitu nikoliv na dohodě krajů či obcí, ale na vůli českého politického národa. Ale EU? Existuje nebo má existovat něco takového, jako evropský politický národ?

Nepopírám, že spor mezi dvěma různými odpověďmi na tuto otázku je sporem mezi dvěma odlišnými koncepcemi evropské integrace po celou dobu jejího trvání.

Má-li Evropská unie zakládat svou legitimitu na dohodě suverénních států, je pochopitelné, že hlavní slovo mají mít zástupci vlád členských zemí. Na druhé straně – samotné ustavení a provoz evropského parlamentu, jakož i dalších evropských institucí, je naopak zákonitým projevem snah, které si od evropské integrace slibují více; jde současně o naplnění veledůležité demokratické zásady, že každému výkonnému úřadu přísluší kontrola v podobě přímo volených zástupců.

O významu Babišova zmíněného tiskového prohlášení svědčí, že během několika hodin na něj reagoval předseda nejsilnějšího klubu v Evropském parlamentu, poslanec Manfred Weber. Hájil v něm dosavadní praxi právě s poukazem na demokratičnost takového postupu: lidé, tedy voliči, mají přece právo vědět, kdo se uchází o tuto funkci, a mají mít také právo svým hlasem tuto volbu ovlivnit. Naznačil, že přijetí Babišova návrhu by znamenalo návrat k zákulisnímu netransparentnímu jednání – a já dodávám: tedy ke stylu politiky, s nímž přece máme negativní zkušenosti i u nás doma.

Z českého pohledu zaslouží Babišův návrh pozornost rovněž tím, že představuje novou etapu ve vztahu naší vrcholné politické reprezentace k EU.

Dosavadní etapu lze označit jako „pozici mrtvého brouka“  - v důležitých celoevropských tématech bylo velmi složité získat jakýkoliv jasný český postoj; nejvyšší ústavní činitelé si notovali ve více méně ostentativním přezírání evropských témat.

Babišův krok se zdá být sice aktivním, ale ve své podstatě mnohem nebezpečnějším vykročením z tohoto stavu. Aktivnějším proto, že v očekávání dalších voleb do Evropského parlamentu v příštím roce se mechanismus volby předsedy EK stává skutečným celoevropským tématem. A nebezpečnějším proto, že by se k podpoře tohoto návrhu mohla sjednotit poměrně široká fronta politiků z různých zemí – ať již přímí odpůrci evropské integrace, nepřátelé samotné existence Evropského parlamentu, představitelé malých zemí, představitelé z celoevropského hlediska slabších politických stran, nebo protivníci myšlenky demokratické a transparentní politiky na všech úrovních.

Jestliže tedy na nedávných demonstracích v českých městech vlály i vlajky Evropské unie a značná část naší veřejnosti si uvědomuje důležitost české politiky vůči EU, měla by se i tato Babišova iniciativa stát předmětem veřejné diskuse.

Hynek Krátký, 12.3.2018